Vstup do databáze Akce zámky Deník Štiřín PP a spolupracovníci Korespondence

Příběh zachráněného židovského dítěte

Ve své vzpomínkové knize „Nad vřavou nenávisti“  v kapitole Pod hákovým křížem na str. 51-53 popisuje P. Pitter situaci s malou židovskou holčičkou takto:

Počátkem ledna 1945, kdy Židé i ze smíšených manželství museli do koncentračních táborů, objevila se u mne mladá žena, „árijka“, jejíž muž byl volán na transport.

„Bojím se o manžela, že by koncentrák nepřežil. Nepustím ho od sebe. Budeme se skrývat. Ale co mám udělat s naší devítiměsíční Janičkou? Prozradila by náš úkryt pláčem. Ujměte se jí na dobu, než zase budeme svobodni!“

Snažím se jí vysvětlit, že je mně nemožné skrývat dítě rodičů, které hledá gestapo. Ale maminka jen pláče a nedá se zviklat v důvěře, že když budu chtít, tak to půjde. Co dělat? Tu mi napadá myšlenka: „Co kdybyste si zahrála na krkavčí matku a dítě tajně někde odložila?

„Byla bych radši, kdybych to nemusela sama udělat.“

Brzo byl plán hotov. Za temného pozdního večera odložila moje spolupracovnice teple zabalené děťátko v odlehlých sadech. Zpovzdálí jsem ji sledoval. Čekal jsem, až se ukáže někdo nablízku, načež jsem „objevil“ odložené dítě a požádal náhodného chodce, aby šel se mnou na vinohradské policejní komisařství, kde nalezené dítě odevzdáme. Muž ochotně svolil.

Strážmistr byl nemálo překvapen, když jsme mu na stůl položili živý nález. Janička spala. Když jsme ji rozbalili, našli jsme cedulku, psanou hůlkovým písmem: „Ujměte se mé Zdeničky!“

Nabídl jsem se, že dítě odevzdám do péče mladým bezdětným manželům, kteří se ho radostně ujmou.

Strážmistr sepsal protokol, svědek spolupodepsal a já si chtěl dítě odnést. Vtom do úřadovny vešel komisař, v rozhalené blůze.

„Nemám sice službu, ale co to tu máte?“

Prohlédl si dítě, přečetl cedulku i protokol, rozloučil se svědkem, a pak povídá: „Tak jednoduché to není. Zítra jde nový transport Židů do Terezína. To dítě se nejmenuje Zdenička, ale Esterka nebo Ráchelka. Stačí nahlédnout do seznamů deportovaných Židů, který z nich má nemluvně, a hned budeme moci vrátit mamince její „odložené“ dítě – ovšem se všemi následky pro ni i jejího muže. Ale co tady budeme dělat s dítětem? Když chcete, vezměte si je zatím do úschovy a zítra hlaste se na sociálním oddělení policejního ředitelství. Protokol tam už budou mít.“

Dítě jsem vzal a odnesl domů. Druhého dne mne přijala sociální referentka na policejním ředitelství.

„Protokol jsem četla a souhlasím s tím, abyste dítě odevzdal do prozatímní péče oněch manželů. Nález dítěte budu ovšem muset oznámit v úřední vyhlášce, kde bude otištěna i jeho fotografie.“

Maminku a tatínka jsem vyhledal v jejich úkrytu v odlehlém mlýně, kde jim mlynář upravil komůrku, k níž byl nesnadný příchod, ale snadný únik v případě nebezpečí. Byli na výsost šťastni, že Janička – nyní Zdenička  - je v dobré péči. O vyhlášce jsem se nezmínil, abych jim nezvětšil obavu, že podvod bude objeven.

Hitler dovítězil, jeho „tisíciletá“ říše se zhroutila. Manželé se u mne objevili a žádali zpět Janičku. Bolestně se loučili pěstouni se „Zdeničkou“, která jim přirostla k srdci.

Šel jsem k referentce na policejní ředitelství, abych jí oznámil, že Zdenička je zase Janičkou a v péči rodičů.

„Věděla jsem od počátku, oč jde, a proto jsem protokol pečlivě ukryla a v dorozumění s komisařem nikde nic neoznámila. Teď to tedy mohu dát ad acta.“

Chtěl jsem jí poděkovat, ale ona mne přerušila: „Já děkuji vám!“

                                                   -------------------------------------------

Manželé, kteří se ujali „odloženého“ dítěte, byli spolupracovníci P. Pittra – bezdětní manželé Marie a Jan Paškovi.
Ve sborníku NF P. Pittra a O. Fierzové Hovory č. 3 popisuje Marie Pašková péči o malou Janičku-Zdeničku na str. 74 takto:
…Prospívala dobře, chutnalo jí a my jsme měli velkou radost. Brzy se naučila dělat krůčky a chodit na nočníček. Prožili jsme i několik leteckých náletů. Při jedné návštěvě mé dobré přítelkyně Idy si vzala malou na procházku a zažily nálet nad silnicí; bylo to pro ni strašné, když se snesla letadla nízko nad nimi. Duchapřítomně dala Zdeničce dečku na hlavičku, aby jí ochránila ouška. Zdenička byla naší velkou radostí, čas ubíhal a v květnu 1945 válka skončila.
Jednoho dne navečer u nás zazvonil zvonek. Při otevření jsem ihned poznala ženu z Milíčova domu. Byla s mužem a představili se jako rodiče malé Zdeničky. V první chvíli jsem byla zmatená, co dělat. …Malá už spala a oni se slzami v očích se na ni dívali… Rozloučení bylo bolestné, ale když jsem viděla šťastné rodiče, byla jsem smířená s naším osudem.

                                                     ------------------------------------------------

Manželé Paškovi
Manželé Paškovi v r. 1955.

P. Pitter v roce 1964 (diplom datován r. 1966) obdržel v Izraeli vyznamenání památníku Jad Vašem "Spravedlivý mezi národy", o několik let později jej získala i Olga Fierzová. Od roku 1964 je na hoře Jad Vašem  v tzv. Aleji spravedlivých zasazen strom označený jménem P. Pittra. „Svůj“ strom (zasazovaný na počest Nežidů, kteří za války zachránili život Židům) zde má i Olga Fierzová. Titul „Spravedlivý mezi národy“ získali v roce 1999 i manželé Paškovi:

http://www.holocaust.cz/cz2/resources/ros_chodes/2001/02/chasidim

Rodina zachráněné Janičky se později  odstěhovala do Kanady.

diplom 
Za záchranu židovského dítěte z transportu během okupace získal P. Pitter v 60. letech 20. století oficiální uznání izraelské vlády – titul a medaili Spravedlivý mezi národy (na fotu medaile a diplom).

Cedulka a kytka Kytka a cedulka Strom
Pohled do Aleje spravedlivých na strom P. Pittra a na tabulky se jmény P. Pittra a O. Fierzové.

© Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského 2013-2016