Narodil se v Praze na Starém Městě r. 1926 v přísně ortodoxně židovské rodině jako Max Lieben. Jeho otec byl středoškolským profesorem. Po okupaci a zřízení Protektorátu Čechy a Morava mu stejně jako ostatním židovským dětem bylo zakázáno navštěvovat jakékoli školy. O to více se zapojil do sionistického a socialistického hnutí mládeže Makabi Hacair. V roce 1943 byl jako osmnáctiletý deportován se svou rodinou do Terezína. Tam zůstal až do podzimu 1944, kdy byl transportován do Osvětimi. Poté se dostal do Kauferingu, což byl pobočný tábor spadající pod Dachau. Ke konci války musel ještě přežít pochod smrti do Dachau, kde byl 1. května 1945 osvobozen. Po osvobození se vrátil do Prahy, kde se v červenci 1945 setkal s Přemyslem Pittrem. Ten mu řekl o zřízení dětských ozdravoven pro děti z koncentračních táborů a nabídl mu, aby tam vedl skupinu dětí. Mordechaj Livni tuto nabídku přijal a strávil v ozdravovnách několik týdnů. Poté se díky svému sionistickému přesvědčení názorově rozešel s dalšími pedagogy a ozdravovny opustil. Začal se opět angažovat v hnutí Makabi Hacair a nakonec odjel roku 1949 do Izraele, kde pracoval převážně jako technik.
Rodina Liebenů se třemi syny a psem v roce 1927. M. Lieben-Livni v roce 1945.
„V červnu 1945, když jsem byl ještě docela vyzáblý, setkal jsem se s Přemyslem Pittrem, křesťanem, který znal moje rodiče. Riskuje svůj život, navštěvoval židovské rodiny (před deportacemi) a pomáhal jim (později jsem se dozvěděl, že ukrýval židovské děti ve dvou dětských domovech, které zřídil– ale rodiče dětí je vyžádali zpět ještě před deportací – nechtěli být od nich odděleni).“
Mordechai Livni (nar. Max Lieben) popsal takto v červenci roku 2011 svá setkání s P. Pittrem:
V dalším načrtnu jen můj osobní styk s Přemyslem Pitterem – jeho veřejná činnost je dnes již všeobecně známá a hodnocena.
Seznámil jsem se s Přemyslem Pitterem, když nacistické Německo obsadilo západní Československo – mně tenkrát bylo 13 let. O jeho předešlé historii jsem se dozvěděl teprve později.
Buď v roce 1939 anebo 1940, když za tzv. protektorátu Židé večer nesměli vycházet z domů, jednoho večera někdo u nás zazvonil. V té době, to už byla druhá světová válka, byl nedostatek potravin, které byly na příděl a Židé jednak dostávali menší příděl než ostatní, a také směli nakupovat jen v určitých odpoledních hodinách, když už často zboží bylo vyprodáno, zejména zelenina, mléko a pod.
Otevřel jsem a viděl jsem ve vchodu nám neznámého pána, který se představil jmenem Přemysl Pitter. Přinesl nám nějaké potraviny (již nevím co to bylo) a když jsme ho pozvali do bytu a nabídli mu, aby se posadil, vyvinula se mezi ním -humanistickým pacifistickým křesťanem - a mým otcem – ortodoxním Židem a také liberálním humanistou - diskuse na velmi vysoké ύrovni. Dost rychle se námět posunul do oblasti teologie. P. Pitter přišel k nám ještě často, vždycky s nějakými potravinami a vzdycky také došlo k dalším rozhovorům. K tomu je třeba vědět, že návštěva u Židů pro nežida byla trestná a pomoc Židům se zbožim, které neměli v přídělu, ještě daleko více.
Dozvěděli jsme se, že tímto způsobem pomáhal ještě mnoha jiným Židům. Později se nám vyjasnilo, že ve “svých” dětských domovech skrýval židovské děti, také jeho pomocníci a vychovávatelky v těchto domech o tom věděli a nikdo to nacistům nezradil. Třeba tu dodat, že pokud mi je známo, většina anebo snad všechny ty děti zahynuly, protože jejich rodiče je z těch domovů vzali, když je odvezli do transportu. Rodiče se od svých dětí nechtěli odloučit. Ovšem – o “konečném řešení židovské otázky” tehdy ještě nikdo nevěděl.
(Mí rodiče a já jsme byli v červenci 1943 deportováni do Terezína a potom na podzim 1944 dále do Osvětimi, mí rodiče tam byli zavražděni. Mě odvezli do tábora Kaufering při Dachau, tam jsem přežil za náramně těžkých podmínek a koncem května 1945 jsem se vrátil do Prahy.)
V červnu 1945 jsem byl ještě ve velmi zlém tělesném stavu, hubený a slabý. Potkal jsem náhodou Přemysla Pittra na ulici. Po tom, co jsem mu referoval o osudu mé rodiny, řekl mi, že hned po konci války, v květnu 1945, zabral 4 zámky v Čechách, které bývaly majetkem německé šlechty. Později také dostal povolení, zřídit tam pomocí dobrovolných českých učitelek a učitelů (bylo to v době prázdnin) domovy pro židovské děti, které přežily v Terezíně. Odvezl ty děti z bývalého gheta všelijakými triky – tam ještě byla karanténa kvůli epidemii skvrnitého tyfu. V těchto domovech děti dostaly o mnoho lepší stravu a zdravotní péči, než by to dostaly kdekoliv jinde.
Přemysl Pitter mi nabídl se přidat do sboru vychovatelů v jednom z těchto zámků a převzít tam skupinu dětí. To by bylo i pro mne ozdravení. Nabídku jsem přijal. Dostal jsem skupinu dětí a staral jsem se o ně asi měsíc. V té době se potom vyvinuly debaty mezi českými vychovateli, Přemyslem a mnou – oni táhli směrem k českému patriotismu, českým lidovým písničkám atd., já zase směrem k sionismu, se snahou ovlivnit děti k vystěhování do Palestiny, hebrejským písním a pod. Po mnoha diskusích jsem na to přišel, že mé kolegy nepřesvědčím a opustil jsem ten domov – rozešli jsme se v přátelství.
Vím ovšem – i když ne z vlastní zkušenosti – o další historii těchto dětských domovů a také o další činnosti a osudu P. Pittra, také za komunistického režimu.
(Já jsem opustil Československo začátkem 1949 a od té doby žiji v Izraeli).
Mordechaj Livni se svojí ženou Chavou v roce 2014.
S Přemyslem Pittrem jsem zůstal ve styku. Roku 1972 jsem, spolu s manželkou, byl v Evropě a bylo pro mě důležité, abych Přemysla Pittra a Olgu Fierzovou navštívil. Byli jsme u nich v Affoltern u Curychu. Později potom jsme je – spolu s dalšími – pozvali do Izraele a setkali jsme se s nimi.
Mordechaj Livni v roce 2014.
Přemysl Pitter je jedna z osobností, které mi pro svou humanitu a statečný postoj vůči zlu zůstane navždy v paměti.