Archiv Přemysla Pittra a Olgy Fierzové
Bez lásky, bez lidskosti, bez soucítění člověka s člověkem nic neobstojí.
Přemysl Pitter

Cesta P. Pittra do Anglie na podzim roku 1938

29. září 1938 v Mnichově se zástupci 4 zemí (Velká Británie, Francie, Německo, Itálie) dohodli, že Československo musí do 10. října postoupit pohraniční území s německým obyvatelstvem Německu. Mnichovskou dohodou vyvrcholila snaha K. Henleina (Sudetoněmecká strana) a A. Hitlera o rozbití demokratického Československa.

Na území Sudet docházelo k pronásledování německých antifašistů a Židů a k vyhánění Čechů, přičemž těm, kteří v pohraničí zůstali, odebrali Němci národnostní a některá občanská práva. P. Pitter pochopil, že uprchlíci ze Sudet budou potřebovat pomoc. Zažádal si o vízum do Anglie a již 8. října odletěl do Londýna. Snažil se u svých přátel získat pro tyto lidi podporu a materiální pomoc.

 

V Archivu P. Pittra a O. Fierzové jsou uloženy zajímavé zápisky z této dvouměsíční cesty. P. Pitter absolvoval kolem padesáti přednášek v třiceti šesti městech. Výsledek nebyl uspokojivý, veřejné mínění v Anglii příliš dění v Československu před Mnichovem i po něm nechápalo a vnímalo rozdělení Československa spíše jako hotovou věc a záruku pro světový mír.

 

Zápisky z cesty P. Pittra do Anglie na podzim roku 1938

 

Rok 1938! Byl to strašlivý čas. Sedm měsíců nesmírného napětí. Denně nové naděje, denně nová zklamání. Nebylo divu, že mnozí ztráceli duševní rovnováhu a platili zdravím a životem. Jen ti stáli pevně, kdo neztratili víru v Boha a jeho vedení.

            Proti britské vládě s její politikou dvojí tváře, zejména však proti Francii byl národ nadmíru rozezlen; „Nacisté“, říkalo se, „jsou naši nepřátelé, ale Francouzové, kteří nás stále ubezpečovali nejvroucnějšími city a my je milovali, byli jsme upřímně odhodláni nasadit životy i k jejich obraně – ti nás podvedli.“

            Po prvním diktátu z 21. září byli Češi samozřejmě hluboce otřeseni, ale brzy bylo slyšet: „Nepodařilo-li se nám žít v míru a pospolitosti se sudetskými Němci, tedy dobře, ať jdou, kam je city táhnou.“ Snad i ztráta mnoha tisíc občanů české národnosti, bydlících v sudetských okresích, byla oželena jako oběť mezinárodnímu míru, a národ se s důvěrou hotovil k novému budování, na skromnějších, ale poctivých základech. Někteří v tomto novém uspořádání spatřovali i jisté výhody.

            Avšak hluboká změna nastala po pátku 7. října. Proti všem ujištěním Hitlerovým došlo k druhému diktátu. Města a kraje ryze české byly obsazeny německým vojskem. Nastal útěk českého obyvatelstva i Němců, kteří se obávali nacistické pomsty. Úřednictvo a zřízenci české národnosti museli bez odkladu opustit zabraná území. 860.000 Čechů octlo se rázem v Třetí říši, a s nimi další desítky tisíců Němců a Židů, kteří si naprosto nepřáli zakoušet dobrodiní Hitlerova režimu. Viděl jsem toho dne na ulicích mnoho plačících lidí. Zprávu o zabrání českých krajů slyšel jsem po prvé v tramvaji. Ani jeden z cestujících nemohl zdržeti slz.

            Tisíce a tisíce uprchlíků, mezi nimi matky s dětmi, utíkalo z obsazeného území. Četníci a vojáci honili je zpátky. Věřilo se, že podle slibu Hitlerova bude v oněch krajích hlasování, jež teprve rozhodne o definitivním připojení buď k říši, nebo k „druhé republice“. Bylo tam tedy potřebí českých hlasů. Později se ukázalo, že slib byl lichý. Viděl jsem vlaky a stanice přecpané uprchlíky, nesoucími v ranci nebo v batohu všechen svůj majetek.

            Nabídli jsme sál Milíčova domu ústřednímu sociálnímu úřadu, aby v něm zřídil noclehárnu a útulek pro děti uprchlíků. O děti chtěli jsme pečovat sami. Nabídka nebyla přijata. Rozhodli jsme se tedy s urychlením dobudovat naši dětskou ozdravovnu v Mýtě a přijímat do ní především nejpotřebnější děti ubohých hnanců. Naše vlastní potřeby však k tomu nestačily, a při všeobecném zmatku a depresi nebylo pomyšlení na okamžité získání peněz z veřejných fondů.

            Dostával jsem dopisy od přátel ze zahraničí, zejména z Anglie, v nichž projevovali vřelé sympatie k mému národu, cítili se pokořeni za hanebné jednání svých vlád a projevovali ochotu být nám podle možností nějak nápomocni.

            V této kritické době dlel v Praze přítel Corder Catchpool, kvékr, který řídil stravovací akci v sudetských krajích. Měl mne k tomu, abych odjel do Anglie a vyžádal si pomoc tamějších přátel, aby ozdravovna mohla být rychle dohotovena, vším potřebným opatřena a provozní náklady na nejhorší dobu zajištěny.

            Pokládal jsem to za pokyn shůry a podnikl všechny kroky, abych získal povolení k odjezdu. Avšak se svou žádostí byl jsem všade příkře odmítnut. Když už jsem se vzdal naděje na odjezd, dostalo se mi nenadálé pomoci. Jistý náš příznivec stal se neočekávaně ministrem a povolení jsem měl během dvou dní v ruce.

            Veškeré vlakové spojení bylo zastaveno, zbývala jen cesta vzduchem. O mých dalších zážitcích nechť vyprávějí dopisy, které jsem posílal svým přátelům do Prahy.


 

Londýn, sobota 8. října 1938

            ... Blíží se půlnoc, ale chci Vám rychle ještě podat zprávu o svém příletu.

Jak víte, zuřila vichřice, prudký nárazový vichr odradil všecky cestující od letu, takže v celém letadle byli jsme jen dva cestující. Let z Prahy do Bruselu byl velmi špatný. Letadlo se zmítalo ve větrné bouři. Až když jsme vystoupili nad 3000 m, kymácení ustalo, zato však jsme každou chvíli padali do „vzdušných pytlů“. To je ten nejhorší pocit. Šlo to chvílemi pořád tak: prudce vzhůru a hned zas pád dolů. Ale člověk přivykne všemu. Venku ukazoval teploměr       - 20°, ale nám do oken sluníčko pěkně hřálo. Mraky se válely hluboko pod námi. Byl to úchvatný pohled, zejména když jsme letěli k Rýnu, přes Bonn. Vpravo bylo vidět Kolín. Zlé to bylo, když jsme klouzali dolů a přišli opět do větrných proudů. Zdálo se, že nás údery vichru převrátí. Hlava mne prudce bolela a v očích jsem měl tlak. Ani moje pero to nevydrželo, inkoust tlakem vzduchu z něho vystříkal, na štěstí ne na šaty. Nádherný byl pohled shůry na Lovaň a Brusel. To jsme už byli níž a mohli lépe vidět.

            Když jsem v Bruselu vystoupil, potácel jsem se, hlava třeštila, neslyšel jsem a nemohl promluvit. Žaludek však byl v pořádku. Přiletěli jsme s 80 minutovým zpožděním. Po občerstvení čajem nasedl jsem do jiného letadla, které bylo plně obsazeno. Místo ve 14 hodin startujeme až v 16.45 – to zavinila větrná bouře. Zato cesta do Croydonu byla pěkná a klidná. Letěli jsme jen 1800 m vysoko a viděl jsem krásně Gent a Ostende. Je to nepopsatelná krása. Od Ostende letěli jsme dlouho podél pobřeží, viděl jsem zřetelně ústí Ysery a pláže. Nepomyslil jsem si letos v létě, když jsem dlel ve Flandrech, že za necelé tři měsíce budu se dívat na tento kraj z letadla!

            Pak jsme se pustili napříč přes moře na Canterbury (krásně byla vidět kathedrála), a podél rozlité Temže na letiště do Croydonu. Přistání bylo nepříjemné (točí se hlava), ale hladké.

            Tak vidíte, příjemné a krásné se střídalo s nepříjemným, avšak nepříjemného bylo víc. Ale šťastně jsem přistál a poděkoval Bohu.

            Nádherný byl též pohled na moře, které bylo zvlášť neklidné. Lodi se zdály shora jako drobný vodní hmyz. Při klidném povětří a slunečním jasu musí to být radost cestovat vzduchem.

            Policejní úředník na letišti přečetl si doporučující dopisy mých anglických přátel a povolil mi zatímně dva měsíce pobytu. Pak se mne ještě dlouho vyptával z osobního zájmu na stav věci u nás a byl neobyčejně laskav. Auto mne zavezlo na nádraží Victoria a odtud jsem jel přímo k pí. Catchpoolové. Avšak dlouho jsem hledal ulici, v níž bydlí, posílali mne sem a tam, takže zpocen a unaven došel jsem konečně na místo. Paní C. přivítala mne velmi srdečně a řekla, že právě dostala zprávu od svého muže, že také on přijede dnes v noci do Londýna. Odjel totiž z Prahy již před několika dny. Skutečně také před chvílí přišel, velmi znaven dobrodružnou jízdou.

            Mám útulný pokoj a pohodlí, nade všecko pak vřelé přátelství hostitelů.

            Zítra budu duchem mezi Vámi při dopoledním shromáždění a odpoledne při rodičovské besedě…


 

Vzkaz maminkám a tatínkům našich dětí.

            Moji milí přátelé!

            S naší vlastí dějí se kruté změny a budou se ještě díti. Avšak to jsou teprve počátky velikých proměn a převratů, které se budou dít nejen v našem sousedství kolem dokola, ale v celém světě. Svět za několik málo let bude vypadat docela jinak než dnes. Mnoho mocných celků se rozpadne, a na rozvalinách starého světa poroste svět nový, lepší a spravedlivější, kde již nebude místa pro násilí, zbraně a vykořisťování.

            Utrpení, kterým nyní naše vlast prochází, je nutné k tomu, abychom se zbavili všech svých kazů a vad. Úkol našeho národa v budoucnosti je veliký. Národ znovu vstane po porážce k slavnému vzkříšení.

            Aby však národ mohl vykonávat svůj velký úkol, který mu Prozřetelnost určila, k tomu je potřebí, aby synové a dcery národa byli pro tento úkol připraveni a zralí. Je to nejdůležitější věc, tato práce na duších těch, kteří Vám i nám byli svěřeni k výchově. Jaké budou tyto děti, až vyrostou, takový bude i národ, taková bude i jeho budoucnost. Úkol našeho národa ve světě jest dáti příklad nového způsobu života, nového řádu. Úctu světa si však získáme nikoli zbraněmi, které dovedou jen národ zničit, nýbrž jen a jen zbraněmi ducha, to jest vysokou mravností, čistou kulturou! V tomto smyslu musíme vychovávat sebe a své děti.

            Neztrácejte důvěru, neztrácejte klid, neztrácejte mysl. Vizte, jak my v Milíčově domě a v Mýtě klidně a nerušeně dále pracujeme a trpělivě budujeme základy nové budoucnosti, budoucnosti našich dětí. Čiňte tak i Vy a vítězství bude naše!


 

Londýn 10. října

            ... Měl jsem špatnou noc po příletu, stále jsem měl pocit, že letím a padám a s leknutím jsem se probouzel.

            V neděli ráno zúčastnil jsem se náboženského shromáždění kvékrů v Hamsteadu. Získal jsem již řadu přátel, kteří se uvolili přispívat každý na jedno dítě po deseti korunách. Večer u krbu naslouchal jsem pražskému rozhlasu – vysílali Smetanovu symfonii. Zapomněl jsem, že jsem tak daleko od vlasti.

            Dnes byl jsem ve Friends-Housu, ústředí kvékrů, a sešel jsem se s řadou starých dobrých známých. Všichni ochotně přislíbili pomoc. Bude třeba, abych podnikl přednáškové turné, a získával rodiny, které by byly ochotny ujmouti se dětí, které jim sem pošleme.


 

Londýn 15. října

            ... Už jsem tu týden. Rychle to uteklo v samé práci a návštěvách. Ve čtvrtek odjel jsem do Cambridge na pozvání kanovníka Ravena. Byl jsem hostem „Kristovy koleje“ (Christ College), jedné z nejstarších. Budova je gotická, asi 500 let stará. Seděl jsem na čestném místě mezi profesory při večerním obědě. Byli ke mně velmi pozorni a laskavi. Pak jsem měl schůzku s vedoucími členy tamější skupiny „Fellowship of Reconciliation“. Večer jsem přednášel ve Friends-House na Jesus Lane. Spal jsem v koleji, snídal u kan. Ravena.

Musím zaznamenat jednu zajímavou příhodu v Cambridge. Jistý stařičký profesor z „Christ College“, který je už dávno na odpočinku, se dověděl, že v koleji je hostem Čech. Přispěchal, aby mne pozdravil a při tom s hrdostí vyprávěl, že patří ke „kolegům“ velikého Anthony Dvoraka, který zde obdržel čestný doktorát a byl v této starobylé koleji dne 15. června 1891 slavnostně promován. Rovněž ostatní mne vítali jako krajana našeho proslulého skladatele, který je v Anglii velmi oblíben. Onen starý pán vyprávěl, jak Dvořák tehdy místo obvyklého latinského poděkování a disertační přednášky sedl ke klavíru a zahrál dvě ze svých výsostných skladeb. Při představení pak chtěl jeden z profesorů udělat Dvořákovi radost a promluvil na něj německy. Dvořák prý na něj upřeně pohlédl a bez odpovědi se otočil jinam. „Jste přece Rakušan, tedy mluvíte německy?“ otázal se ho v nastalých rozpacích kdosi. „I am not an Austrian, I am Bohemian!“ A starý pan se smíchem líčil ještě trapnější rozpaky, které způsobilo Dvořákovo prohlášení, že není Rakušan, ale cikán... (Nutno totiž vědět, že pod jménem „Bohemian“ rozumějí Angličané především cikány, tuláky. Slovo „Czech“ bylo raženo teprve v posledních letech světové války.)

            V pátek vrátil jsem se do Londýna. Schůze střídá schůzi. Všade je opravdový zájem a vůle pomoci.

            Jedu s Libuší V. asi 2 ½ hodiny autem navštívit její dvě děti, které má v jisté soukromé zahradní škole. Je tam i 8 letá dceruška paní L. z Prahy. Vezu jí od maminky dopis a čokoládu. Mluvil jsem s ní česky, ale s počátku mi odpovídala anglicky. Libí se jí tam víc než v Praze a nechce se vrátit, jen po mamince se jí stýská. Libuše má 2 letého klučíka a 4 ½ letou vážnou holčičku. Škola je krásná, v pěkné zdravé krajině, s velkou zahradou a loukou. Začal jsem ovšem hned se všemi dětmi skotačit, dělal jsem jim koně a pejska a skákali jsme v kruhu. Paní ředitelka s učitelkami dívaly se udiveně na to dopuštění. Když nadešel okamžik rozchodu, nechtěly mne děti pustit a Libušin klučík řval ne pro maminku, ale pro mne. Jen dceruška Libušina seděla po celou dobu vedle maminky a vážně s ní hovořila. Je mně toto děvčátka líto.

            Jak špatně tu lidé rozumí československému problému dokazuje, že stále se mluví a píše o tom, že Sudetsko bylo vráceno Německu („Sudetenland returned back to Germany“). Domnívají se, že tyto kraje patřily dříve Německu, a byly po válce připojeny k Československu a nyní že byli Češi nuceni zas je vrátit. Proto velké části veřejnosti naše pohroma se nedotýká, i když osud hnanců a emigrantů budí jejich soucit.


 

Gerrard’s Cross 17. října

            ... Dnes večer mluvím zde ve skupině Společnosti pro Svaz národů. Zítra se vrátím do Londýna, kde promluvím v jiné mírové společnosti. Tento celý týden mám už hustě obsazený. Mám pozvání od Henri Rozera, abych přijel do Paříže. Pojedu tam. Pak on poletí do Prahy.

            V sobotu min. týdne odjel jsem do Swingtonu, abych navštívil „Bruderhof“ Eberharda Arnolda v Cotswoldu. Je to 97 mil od Londýna, blíže k Bristolu. Ve vlaku jsem se seznámil s jedním misionářem, který se vrátil z Číny. Jeho přítel dovezl mne do města, kde jsem měl mít spojení do Ashtonu. Autobus nejel, musel jsem čekat přes 3 hodiny. Seděl jsem v restauraci a naslouchal „Prodané nevěstě“, kterou vysílal pražský rozhlas. Do Cotswoldu jsem přijel v ½ 1 v noci. Byla čirá tma. Dotápal jsem se cestou necestou až k jakési budově, kde byli všichni „Bruderhöfler“ shromážděni. Slavili právě dvě svatby. Obě nevěsty znám ze své návštěvy v Lichtenštejnsku, kde se část obce přechodně uchytila. Jedna z nevěst je Angličanka a bere si Němce, druhá je Němka a bere si Holanďana. Obec čítá nyní 245 členů, kromě toho 18 uprchlíků z Vídně. Čekají další. Vedle Němců je tam 30 Švýcarů, 40 Angličanů, 10 Holanďanů, 1 Čerkes aj. V neděli ráno měl jsem schůzku s vedoucími členy obce, jmenovitě s Emmy Arnoldovou a jejími třemi syny. Pak promluvil jsem ve shromáždění těch, kdo měli zájem o náš problém. Byli přítomni všichni emigranti a část vedoucích členů obce. Odpovídal jsem na mnoho otázek nejrůznějšího druhu: O naší i všeobecné situaci, sociálních úkolech, náboženské víře atd. Shromáždění nemělo konce, stále nové a nové otázky mi byly kladeny. Duchem jsem však při tom zalétal do Milíčova domu, kde v té chvíli také se konalo shromáždění a dětská besídka. Emigranti si mne pak zvláště „vypůjčili“, zavedli do svého domku a tam mne zpovídali. U nich ovšem stojí v popředí otázky politické a existenční.

            Odpoledne jsem se zúčastnil společného náboženského shromáždění, při němž novomanželé skládali slib věrnosti Bohu, obci a sobě navzájem. Pak jsme procházeli ve dvojicích celým Bruderhofem za zpěvu zbožných písní, jež tvořily dojemnou slavnostní náladu. Napřed šly děti, pak novomanželé, za nimi vedoucí obce a pak všichni ostatní. Potom byla skromná hostina, po níž děti předváděly různé hry a výstupy. Bylo to všecko velmi krásné, tklivé.

            Nynější Bruderhof je bohatý na pole a pastviny, leží ve velmi úrodné rovině, skládá se z několika starých stavení a domů a vedle nich vznikají už stavení nová. Mají pěkně zařízenou tiskárnu s jedním rychlolisem na velký knižní formát, jednou „viktorkou“ a dobře zařízenou sazárnu a knihárnu; dále cihelnu, kovárnu, truhlárnu aj. Také slepičí farmu, hodně dobytka a ovcí.

            V knihovně mají 10.000 svazků, pěkně vybavenou školu a dětský domov a v něm i děti německých a rakouských uprchlíků. Přichází stále mnoho návštěvníků, kteří se zajímají o idee i zřízení obce. Je to dobré dílo. Musím stále myslet na to, jak podivuhodnými cestami si je Bůh vedl, jak veliké ztráty utrpěli, aby nakonec mnohem více získali. Nejdřív museli prokázat svou statečnost a věrnost, a pak je Bůh za to bohatě odměnil. I nyní žijí velice skromně, snad až primitivně, ale jsou strádání už zvyklí.


 

Londýn 19. října

            Nejobětavějším a nejúspěšnějším pomocníkem je mi stavitel Brown a jeho sekretářka Grace Beatonová. Nelze vypsat, co ti všechno podnikají pro pomoc československým uprchlíkům. Kolik už jich tu umístili i s dětmi, a kolika obstarali aspoň nejnutnější životní podmínky! Narážíme však na neochotu úředních činitelů. Člověk by si zoufal nad jejich liknavostí a byrokratismem, jímž znemožňují mnohé výborné návrhy a obětavé nabídky.

            Odjel jsem do Jordans. Jsem hostem pí. Biglandové, jež pochází ze staré kvékerské rodiny. V jejím domě bydlíval William Penn! Jordans je velmi půvabné místo a bydlí zde mnoho významných osobností uměleckého a politického života. Večer promluvil jsem na schůzi „Ligne of Nation’s Union“. V neděli nato zúčastnil jsem se kvékerského shromáždění v prastarém domě, kde kázával Penn a kde byl též na hřbitůvku u domu se svou ženou pochován.

Mrs. Bigland zná se dobře s Alicí Masarykovou, která též tu byla u ní hostem.

Na můj návrh byla přijata německá spisovatelka-emigrantka Elizabeth Brucková jako trvalý host obce jordanské.

Po návratu do Londýna přednášel jsem ve společnosti Doc. Roydenové („Peace Army“) o Husovi, Chelčickém a Komenském a převedl na dnešní dobu. Někteří se tak zajímají o náš národ, že chtějí o Vánocích k nám zajeti.

            Jak málo je náš národ známý ukazuje, že i vzdělaní evangelíci vědí o Husovi jen tolik, že byl předchůdcem Lutherovým a byl upálen. S velikým zájmem naslouchají mým výkladům, v nichž líčím, jak Husovi šlo o pronikavou obrodu života v prvokřesťanském duchu a nikoli především o věroučné články, jako Lutherovi, a že byl upálen ne proto, že se chtěl odloučit od církve, nýbrž že uznával Bohem osvícené svědomí za větší autoritu než autoritu církevního sněmu. Kvékři při tom volají udiveně: „Ale to byl tedy jako George Fox! A kdy že žil?“ „Dvě stě let před ním“, odpovídám. – O Komenském nevědí ani učitelé. Proto mohl Mr. Chamberlain mluvit o „neznámé, vzdálené zemi“ – a měl pravdu…


 

Londýn 24. října

Veřejnost začíná být syta československými věcmi. Slyšel jsem už rozmrzelé odpovědi, že Čechoslováci si nesmí myslit, že jsou se svou bolestí jediní na světě; a je to vlastně pravda, třebaže by Britové měli cítit cosi jako výčitky svědomí.

Mám pocit, že prokazuji službu svému národu i ostatním tím, že zjevuji nejvyšší idee, kterými český národ žil a bohdá bude i žíti. Byl vždy velký tím, že nemyslel na sebe, ale obětoval se pro vysoké cíle. Kéž by tomu odkazem zůstal i v přítomné době věrný…


 

Londýn 25. října

            Dnes byla po celý den strašná mlha, tak hustá, hnědá, že jsem nemohl vyjít z domu; nebylo vidět na krok. Že však jsem měl umluvené schůzky, jel jsem k polední přece do města, ale jen s velkou obtíží jsem našel stanici podzemní dráhy, která je pouze nějakých 300 kroků od mého domu. Mlha byla i v podzemí, takže nebylo vidět ani na nápisy, ani na lidi, a tak jsem dvě hodiny strávil blouděním a špatným přesedáním. Nahoře na ulicích bylo ještě hůř. Chvílemi byl zastaven všechen provoz. Silné reflektory nebylo skoro vidět. I v uzavřených místnostech byla mlha, špinavá, lepkavá, dýchat se nedalo, plyn z motorů pálil do očí. Člověka přepadne pojednou taková zoufalá melancholie, že by nejraději utekl ze světa.

            Byl jsem u George Lansburyho v jeho prostinkém domku v dělnické čtvrti. Přijal mne mile, pohostil. Vylil jsem mu své srdce a požádal jej o pomoc u rozhodujících politických činitelů ve prospěch naší těžce zkoušené vlasti. Rozvinul jsem před ním mapy a označil mu zabraná místa s českými obyvateli. Potřásl hlavou a řekl: „Ti, co to s vaším národem myslí upřímně, ti nemají moc ani vliv. A ti, co mají moc, ti to s vaším národem upřímně nemyslí.“ Na moje polo zoufalé a polo rozhořčené zvolání: „Ale něco se přece musí dělat!“, vzal mne za ruku a zavedl k oknu, z něhož nebylo vidět nic než mlhu.

            „Vidíte? Takové je ovzduší. A co můžete dělat? Clear the atmosphere! – Pročišťujte atmosféru!“ To byla jeho poslední slova, která jsem od něho slyšel v tomto našem světě mlh. Ale já odcházel roztrpčen a nespokojen. Dnes vidím, že měl pravdu…


 

Paříž 27. října

            Jsem hostem u Henri Rozera v Aubervillier. Je večer. Posloucháme slavnostní představení „Libuše“ v Národním. Právě dozpívala Libuše své proroctví: „Můj drahý národ neskoná, on všecky hrůzy slavně překoná.“ Nezdržel jsem slz.


 

Paříž 30. října

            V neděli večer přednášel jsem ve „Foyer du Peuple“ v dělnické čtvrti. Cítil jsem se tu, mezi těmi prostými lidmi, jako doma na Žižkově. Jedna chudá dělnice vtiskla mi při odchodu do ruky 1000 franků pro naše děti a 1000 franků pro děti španělské – všechny své úspory. Jiná 500 franků.

            Dnes večer přednáším v „La Réconciliation“ pro posluchače z kruhů intelektuálních.

            Henri Rozer odletí do Prahy v úterý. Navštívil jsem s Roserem vedoucí osobnosti v ústředí „Ligy pro lidská práva“. Vyslechli moje informace s opravdovým zájmem, ale neslibují si mnoho od svých intervencí v zájmu našich uprchlíků.

            Poslanec prof. André Philippe, můj dávný přítel, přijal mne v parlamentě. Pravil mi totéž, co Henri Rozer: „Francouzský národ prochází těžkou mravní krizí. Jeho duchovní základy jsou otřeseny. Obávám se, že při nárazu neustojí. Zrada, které se dopustil na Československu, se mu vymstí. Ale dosud jen velmi málo lidí u nás to nahlíží. Proto pravím vám přímo: žádnou pomoc vám neslibuji.“

            Zajímavé bylo, co mi odpověděl na myšlenku, dát čsl. uprchlíkům možnost práce v některé francouzské kolonii. „Francouzské úřady nedovolí, aby běloši pracovali jako dělníci. Černoch prý musí vidět v bělochovi pána!“


 

Londýn 5. listopadu

            Po návštěvě u mých přívětivých příbuzných v Pontoise odjel jsem včera do Londýna. Moře bylo neobyčejně rozbouřené a náš malý parník se zmítal po celé 4 ½ hodiny opravdu jak skořápka. Vlny se neustále přelévaly přes palubu a lily do oken kajut. Měl jsem celou tu dobu žaludeční křeče, ani na pevnině jsem se nemohl vzpamatovat. Pilulky proti mořské nemoci nebyly nic platné.

            Britské ústředí „Fellowship of Reconciliation“ pořádá mé přednáškové zájezdy. Dostal jsem též od faráře Hugenholze pozvání k přednáškovému zájezdu po Holandsku. I švédští přátelé prokázali zájem. Farář Greyerz v Bernu přednášel o Československu a poslal mi výtěžek přednášky – 20 šv. franků – pro naše děti. U Runhama Browna čekalo mne 60 dopisů!

            Angličané začínají si už být vědomi, že Chamberlain nepřinesl mír a ptají se jen, kde nová krize vypukne. Ve Francii je strach z války a kdekdo je najednou „pacifista“. Můj strýc, naturalizovaný Francouz, byl stoupenec Flandinův (jako mnozí drobní rentiéři), ale od chvíle, kdy Flandin poslal děkovný telegram Hitlerovi, je na francouzské vlastence dopálen.


 

Birmingham 9. listopadu

            V neděli přednášel jsem v Central Hall dvanácti stům posluchačů. Mluvil jsem o duchovní kultuře českého národa vzhledem k dnešku. Neutuchající potlesk, v Anglii neobvyklý, svědčil o tom, že má slova zapůsobila. Tiskl jsem desítky rukou těch, kdo mi přišli vyjádřit sympatie pro můj národ.

            V pondělí dopoledne vedl mne prof. Stephens, jenž přednášel kdysi u nás v Husově domě, do woodbrookské koleje a představil mne vedoucím osobnostem. Odpoledne navštívil jsem Cadburyho obrovskou továrnu na čokoládu. Prohlídka trvala celé tři hodiny. Nakonec jsem byl pohoštěn a obdarován. Je to úctyhodné sociální dílo. Musel jsem myslet na zlín. Rozdíl ducha a způsob práce bije do očí. Zde v popředí stojí člověk, tam bota.

            Večer podal jsem studentům a studentkám ve woodbrookské koleji přehled politického vývoje českého národa od Václava Svatého až po naši dobu. Nato hned následovala moje druhá přednáška v Central Hallu o poměrech ve Střední Evropě. Přednáška tato konala se již v užším rámci a byl jsem po ní zahrnut dotazy o politických aktualitách. Přesto skončil jsem řečí náboženské víry.

            V úterý ráno byl jsem pozván do soukromé školy Miss Conové, kde jsem shromážděným dětem vyprávěl o našich dětech, a za pomoci mapy dal jim obraz o své vlasti a životě u nás. Musel jsem jim zazpívat naši hymnu a několik písní, které naše děti rády zpívají, a oplátkou zas děti zazpívaly mně. Pak mne zahrnuly otázkami, často velmi povedenými i naivními. Chlapci se zajímali nejvíce o technický pokrok u nás, děvčata o to, jak se oblékáme, co jíme, jak píšeme. Jedna dívka se náhle optala: „Do you like Hitler?“ (Máte rád H.?) Odpověděl jsem, že mnozí lidé dělají věci, které se nám nelíbí a dokonce skutky, které jsou zlé. Ty zlé skutky nenávidíme, ale člověka, který je dělá, je nám líto, protože ho bude soudit Bůh. Ale jako není na světě člověk úplně dokonalý, tak také není ani člověk docela zlý, a je proto možné mít ho rád.“

            Učitelky, které se při položení otázky zřejmě ulekly, nyní si zase zřejmě oddechly.

            Odpoledne přednášel jsem studentstvu na birminghamské univerzitě v semináři „for international relationships“ (také takový seminář tu existuje, a velmi četně navštěvovaný!). Soustředil jsem se na jména sv. Václav, Hus, Žižka, Chelčický, Komenský, Masaryk. Diskuze velmi živá. Napadán jsem byl jakýmsi šovinistickým Polákem.

            Večer mluvil jsem ve shromáždění kvékrů (bylo jich asi 250) o pomoci uprchlíkům. Byl jsem po návratu domů tak vyčerpán, že jsem dlouho nemohl usnout a měl jsem neklidnou noc.


 

Salisbury 10. listopadu

            Stavěl jsem se v Bristolu. Prohlédl jsem si prastarou gotickou kathedrálu, i omšelý kostel sv. Augustina z r. 1235. Teď jsem v Salisbury. Je k tomu třeba hodně fantasie, aby člověk pochopil, že Sósbry je Salisbury, nebo Tatmkótród je londýnská Tottenham Court Road. Mne pak mnozí představují Mr. Pítr (t. j. Petr) Premzyl a já hnedle budu věřit, že se tak jmenuju.

            Nádherná je salisburská kathedrála, skvostný je celý kraj, milí a pohostinní jsou lidé. – Večer mluvil jsem ve staré koleji o duchovních základech českého národa. Zítra promluvím už zase v Londýně na velké mírové manifestační schůzi u 20. výročí 11. listopadu (Armistice Day). Až do 15. prosince budu mít každý den přednášku a pokaždé v jiném městě, a ta města jsou rozstrkána po celé Anglii.

            Veřejnost je teď pobouřena útiskem Židů, zájem o Československo téměř uhasl.


 

Ve vlaku do Bath (záp. Anglie) 22. listopadu

            Minulý týden přednášel jsem v jedné z nejstarších částí Londýna, na jihovýchod od City. Londýňané vyslovují Sapsak, píše se to Southwork. Je o dějiště Dickensonových románů. Velmi mne zajímaly prastaré budovy a středověké krčmy, vedle jednotvárných špinavých domků dělnických. Také shromáždění bylo zajímavé. Byl to kroužek jen asi čtyřiceti dělníků, ale moc se mi mezi nimi líbilo. Sebrali nakonec mezi sebou 2 libry na děti uprchlíků a litovali, že neměli s sebou víc.

            Dostal jsem pozvání k zájezdu do Spoj. států, ale necítím se být k tomu povolán. Pokládám za svoje poslání pracovat především doma, a tento zájezd by mne zavedl příliš daleko.

            Moje chybná angličtina mým posluchačům vůbec nepřekáží. Nejsou tak nedůtkliví jako Francouzi. Pomáhají mi, když nevím některé slovo a bývá to velmi napínavá zábava. A ti zlatí, obětaví hostitelé! Stalo se mi v jednom městě, že moji hostitelé, mladí skromní lidé s děťátkem, nabídli mi pohostinství po celou dobu mé emigrace. Neboť v té době se mi zdálo, že se nebudu moci do vlasti vrátit. Když jsem namítl, že bych nemohl pohostinství přijmout bezplatně, pravil mi ten milý člověk po krátkém přemýšlení: „Dobrá, budete mne za to učit německy.“

            Počasí mám teď skoro pořád mizerné. Gail, hail and sleet. Na krby jsem zanevřel; jsou pro náladu, ne pro zahřátí. Denně jiné lůžko, stálé jízdy vlakem, autobusy, auty, bloudění při hledání adres, vyčerpávající návštěvy, dlouhé noční diskuze – odpočinkem je mi vlastně jen přednáška, z níž odcházím duševně osvěžen, protože vždy cítím sílu shůry a povzbuzení. Nemám doslova chvilku volnou, všade chtějí mé přítomnosti využít – a konec konců jsem tomu rád, vždyť proto jsem tady. Bůh mi dává zdraví a dobrou náladu a s hostiteli se loučím vždycky jak s dávnými přáteli. Jsem si stále vědom, že podle mne posuzují všecky Čechy a cítím proto velkou odpovědnost.


 

Londýn 1. prosince

            Je to hanba! Přijel jsem ke 12. hodině z Eastbournu na jižní pobřeží, jel jsem do ústředí F.O.R., tam mi řekli, že v 1 hodinu mám přednášet ve východním Londýně. Bez oběda jel jsem na místo, kde mne už čekali. Odpoledne jsem měl mít druhou přednášku a večer třetí. To už bylo nad lidské síly a odmítl jsem odpoledne přednášet. Kromě toho dostávám žádosti o články a informace a návštěvy, které ovšem musím odmítat.

            Odjíždím do North Shields na 4 dny, každý den dvě přednášky.


 

Londýn 7. prosince

            Už jsem zase zpátky v Londýně. V North Shields, blízko Skotska, na břehu Severního oceánu, byla citelná zima. V sobotu 3. měl jsem chvilku volnou a vyšel jsem si na pobřeží, kde jsou skvostné lázeňské hotely a pláže, teď ovšem spící, prohlédl si zříceniny starobylého kláštera a chrámu, podíval se, jak u vtoku Tyne skládají z rybářských bárek náklady ryb (jsou to hrozné potvory), shlédl doky s ohromnými koráby a prošel městem.

            Milou odměnou mi bylo shromáždění s dětmi v nedělní škole, učil jsem je zpívat „Pod dubem, za dubem“ a ony mne zas naučily jednu písničku svoji.

            V pondělí jsem přednášel na konferenci duchovních kongregační církve z Durhamu a Northumberlandu. Prohlédl jsem si Newcastle a večer přednášel v dělnické čtvrti ve Swalwellu.

Včera jsem přijel expresním vlakem „Silver Jubilee“ do Londýna a jsem hostem bohatých kvékrů. Mají nádhernou zahradu, v níž si pěstují želvy, které jsou teď zahrabány ve zvláštních záhonech. Popletl jsem si „turtles“ s „turkeys“ a nechtěl jsem hostitelce uvěřit, že by takto zahrabávali živé krocany. Večer jsem po prvé přihlížel televisi a byl jsem překvapen jasností obrazů.

            A zas to půjde dál: po Winchmore Hill Hounslow, Rugby, lázně Bexhill na jižním pobřeží, a hned zas přímo na sever do Shrewsbury a na západ do Bristolu.


 

Buckhurst Hill 16. prosince

            V Bristolu jsem byl hostem u Harolda Binga, ředitele lidové university. Vzpomíná stále na švestkové knedlíky, které jedl u nás.

Při mém příchodu k Haroldu Bingovi došlo k směšnému nedorozumění. Harold vede mne do pokoje, v jehož rohu je jakási zástěna. Ukázal na ni a pravil: „There are pigs.“

            Pigs jsou prasata. Nemohu uvěřit, že by choval v saloně prasata, třeba jen malá, hezounká prasátka. Ujišťuji se proto otázkou: „What did you say? You have pigs there?“

„Yes“, praví a diví se, co je na tom zvláštního. Vím, že jiné slovo pro toto domácí zvíře je hog. Ptám se tedy znovu: „You mean hogs?“

A Harold znovu dotvrzuje: „Of course, there are hogs!“

Teď však už jdu, aby se podíval na prasátka, která mi Harold chová v pokoji. Jsem však zklamán, protože místo chlívka nalézám malou šatnu. To „pigs“ mělo být „pegs“, a „hogs“ mělo být „hawks“, což obojí značí věšáky, háky, ale v ústech Haroldových znělo stejně. Ach, těžko je Angličanům rozumět, mluví-li „cockney“! ...

Byl jsem v Bristolu dva dny a přednášel tam čtyřikrát. Už jsem rád, že má túra skončila. Teď teprv se mne zmocnila duševní únava a toužím jen po tom, nic nepsat, nic nemyslet, nikam nejezdit, s nikým nemluvit. Měl jsem celkem 47 přednášek v 32 městech, dlouhé debaty při návštěvách nepočítaje. Byl to „hard work“, opravdu, but a good one!

            Závěr:

            to nejlepší, co jsem v Anglii poznal, je srdečná pohostinnost;

to nejhorší bylo počasí a téměř každý den makarony v rozvařeném sýru.


 

Zug (Švýcary) 22. prosince

            Tak už jsem šťastně v Zugu u tatínka Fierze a jeho dcery Kláry.

V úterý 20. odjel jsem z Doveru. Noviny a rozhlas byly plny hlášení o nehodách na moři následkem větrných bouří, mlh a mrazu, na nějž v Anglii nejsou zařízeni. Chudáci mrznou při svých krbech a jednoduchých, nepřiléhajících oknech, jimiž lomcuje vichřice a pod jejímiž nárazy se zachvívá celý dům. Proto s obavami jsem se vydal na cestu – snáším tak těžce plavbu.

            Moře bylo skutečně velmi rozhoupané. Poslední loď, která připlula z Ostende, musela čekat sedm hodin v přístavu, než se mohla vydat na cestu.

            Na naší lodi bylo všecko obaleno ledem. Mám už teď svoji techniku, jak snáze překonávat mořskou nemoc. Nejlépe je být na vzduchu (pokud to jde), ani si nelehat, ani si nesedat a před tím nic nejíst a nepít. Celou cestu jsem stál v závětří na palubě a zpíval – je to nejlepší prostředek proti mořské nemoci. Přesto že cesta byla velmi bouřlivá, a snad všichni, i někteří lodníci; dostali žaludeční křeče, vydržel jsem bez zvracení a při dobré náladě.

            V Bruselu bylo 15° pod nulou, ve vlaku mráz, protože topení zamrzlo, vozy přeplněny – byla to bídná jízda. Do Basileje přijel jsem za jitra zkřehlý; vlak měl velké zpoždění.

            Nejdřív jsem se v umývárně umyl, v restauraci nasnídal – a dobrá nálada se zas dostavila. A o 10. hodině dopolední už mne na zasněženém nádraží v Zugu vítala milá Klára. Teď netoužím po ničem, jen po teple a dlouhém, dlouhém spánku.


 

Vánoční poselství do Milíčova domu.

            Je doba adventní, kdy toužící duše očekávají příchod Kristův na svět. Je možné ještě dnes věřit v narození Lásky, kdy tolik Herodů ji pronásleduje a hubí?

            Mnoho lidí ztratilo tuto víru a spoléhají jen na vnější síly pro obnovení života. V nynějších těžkých zkouškách zapomínají, že podobná utrpení prožívalo lidstvo již v minulosti, a že právě do takových dob přinášejí Vánoce své radostné poselství.

            Je doba temná. Všecko se hroutí a bortí. Národové žijí v úzkosti. Cítíme všude chlad sobectví. Ale to všecko je znamením, že moc Antikristova vyvrcholuje a že brzo nastane jeho strašlivý pád. To je znamením, že Boží láska se rodí, ta Láska, která se stane vedoucí ve všem životě.

            Stojíme na prahu Vánoc, které ke každému z nás mluví jinou řečí. Koho by nedojímaly Vánoce? Většinou je pokládáme za svátky dětí. Dítě je tak blízko Bohu. A kdo vzpomene na svoje dětství, ten se cítí blíž Boží lásce.

            Ale ještě se Kristus nenarodil, ještě je doba adventu. Ačkoli věřím, že zrození Lásky je blízké, přece si nemohu zatajit, že prožíváme temný předvečer Vánoc, kdy ještě všude vládne hrubá síla. A vy cítíte, že není to Kristus, který drží otěže vlády, ale Satan, nenávist, zloba. Avšak jsou to jeho poslední síly a sám sebe zahubí. A věřte, přátelé, že není daleká doba, kdy my, jako ti pastevci betlémští, uzříme zrození Božského života, přinášejícího pokoj všem lidem. I bude jeden ovčinec, v němž nebudou platit rozdíly národnostní, rasové, ani náboženské, kde nebude povýšených a ponížených, ale všichni budou žít a pracovat svorně jako synové a dcery jediného Otce.

            Proto radujme se z dobré zvěsti vánoční, i když je ještě obloha zatažená, a žijeme vírou a nadějí v Toho, který přijíti má – a hle, již přichází!

Váš bratr Přemysl

 

© Národní pedagigické muzeum a knihovna J. A. Komenského 2013–2020