Vstup do databáze Akce zámky Deník Štiřín PP a spolupracovníci Korespondence

Dětské osudy

obálkaKromě péče o děti v ozdravovnách se rozeběhlo v kanceláři Milíčova domu i téměř detektivní pátrání po ztracených dětech, které zůstaly ve válečném chaosu bez kontaktů s příbuznými. Pátrací stanice z okupačních zón v Německu se obracely na P. Pittra a jeho spolupracovníky s žádostmi o pomoc při pátrání po hledaných dětech. Stále narůstající případy pomáhala řešit řada dobrovolníků, prováděli různá šetření u místních úřadů, v nemocnicích, vyřizovali rozsáhlou korespondenci. Takto se hledaly stovky ztracených dětí. V případech, kdy bylo jisté, že se již nemůže objevit žádný příbuzný, se nacházely pro děti pěstounské rodiny.

Životní osudy několika dětí popsali někteří vychovatelé ze zámků, články byly uveřejněny v našem i zahraničním tisku. O. Fierzová později ze svých zážitků sepsala knihu Dětské osudy z doby poválečné. Dostupné materiály z Archivu P. Pittra a O. Fierzové dokazují, že válečný konflikt dramaticky poznamenal rodinný život v celé tehdejší Evropě.


Leták pátrací služby Suchdienst v Mnichově.

 

Ukázky z knihy Dětské osudy

Úryvek č. 1

s. 30

Znovu se snažím dostat něco z našeho Helmuta. Ukazuji mu zaslanou fotografii. Dlouho a zádumčivě se na ni dívá. Na otázku, kdo to je, neodpovídá. Ptám se, zdali je to jeho bratříček; kývá, že ano (hledaný Helmut je však jedináček). Ukazuji mu jiné fotografie neznámých dětí a rozkládám je všechny na stole. „Tak který obrázek se ti nejvíce líbí. Helmute?“ Sáhne bezmyšlenkovitě po krajním. Zdá se mi, že náš Helmut nebude onen hledaný, vždyť by přece pocítil nějaký vztah ke své podobence!

Přesto se bavím s chlapcem dál – dá-li se nazvat zábavou jednostranná mluva s tvorem tak málomluvným. Nemohu ani zjistit, mluví-li lépe česky nebo německy. Hovořím s ním znovu o každém obrázku. Nakonec beru opět jeho domnělou podobenku a ptám se: „Nevíš, kdo je tento chlapeček?“ Úplně nečekaně vyhrkne: „Helmut! Ich!“

děti s vychovatelkou
Děti s německou vychovatelkou.

Byla u toho česká učitelka i mladá německá lékařka, kterou jsme převzali se skupinou dětí z internačního tábora. Všem nám zazářily oči. Podařilo se to! Dvě věci se podařily: dítěti byla nalezena matka a v něm samém z mrákot opomnění se přece prodrala na povrch jasná vzpomínka.(…)

Úryvek č. 2

s. 34

Do toho krásného domova, obklopeného parkem, se 1. února 1947 přestěhovaly naše zbylé děti nezjištěného původu. Mezi nimi i Werner. V poslední době udělal velký pokrok a také se přizpůsobil českému prostředí. Začalo se přemýšlet na jeho umístění v české rodině u dobrých pěstounů, kteří by ho později adoptovali. Od revoluce uplynulo již dva a půl roku a po chlapci se dosud nikdo nesháněl.

Pitter s dětmi
P. Pitter s dětmi.

Avšak našemu „Honzovi“ nebylo souzeno, aby se stal českým Honzou. Najednou, během dvou nebo tří dnů, přišly tři dotazy ze tří různých stran: Hlásí se matka, otec a sourozenci! (…)

Úryvek č. 3

s. 57

Ráno přichází náš lékař, který strávil několik let v koncentračních táborech v Polsku. Jeho první otázka zní: „Tak kdepak máme tu malou Polku?“

Ošetřovatelka přivádí Ritu a lékař ji laskavě osloví její mateřštinou. Děvčátko však hledí nechápavě. Lékař se znovu a znovu pokouší dostat z ní alespoň slovíčko – marně. Dítě zřejmě nerozumí. Pak se jí ptá německy – a hle, jednoslabičně odpovídá. „To není polské dítě“, uzavírá lékař téměř s jistotou.

Že by to nebyla Rita Porwolová? Rozhodnout může jen matka. (…)

Sotva ji žena spatřila, objala ji a rozplakala se radostí. Mluví na Ritu, ale děvčátko se jen blaženě usmívá a na matčině klíně, ale neodpovídá. Matka jí vykládá, jak ji hledala a jakou má radost, že je živa a zdráva, a jak tatínek bude šťasten, až se k němu vrátí. (…)

Lékař, který stál dosud stranou, přistupuje k Ritě a ptá se jí německy na Jutu. Odpovídá krčením ramen.

Matce je pojednou smutno. Tolik doufala, že s pomocí Rity objeví i Jutu. Znovu zvroucnělým hlasem připomíná Ritě, jak si spolu hrávaly, jak se rozstonaly a jak byly odvezeny společně do nemocnice. Nedbá už toho, že jí dítě nerozumí, je jí úlevou, že může svůj bol a stesk vypovědět.

Tu se najednou obličej děvčátka rozzáří. Tvář nabývá soustředěného výrazu, jak začíná vnímat matčinu řeč – a náhle zašeptá: „Mamuszamoja!“

Rodná řeč, potlačovaná po osm měsíců cizím jazykem, se znenadání vynořuje z podvědomí a ožívá v ústech dítěte! (…)

FIERZOVÁ, Olga. Dětské osudy. Praha, 1992

Děti na Štiříně
Děti při hře v parku na Štiříně.

© Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského 2013–2018