Narodil se roku 1936. Když mu bylo šest let, byl se svou babičkou v roce 1942 po krátkém pobytu v táboře nedaleko dnešní Wroclawi umístěn do Terezína. Protože ho dali mezi české děti, záhy zapomněl němčinu a začal mluvit česky. V Terezíně se také dočkal konce války. Když v Terezíně propukla epidemie tyfu, byl i s dalšími dětmi počátkem července 1945 Přemyslem Pittrem odvezen na zámecké ozdravovny. Zde zůstal až do konce akce Zámky a Přemysl Pittter mu později zprostředkoval adopci do české rodiny.
Jan Růžička ve věku 10 let. Jan Růžička v roce 2010.
„V Olešovicích jsem byl ubytován s dětmi se stejnou minulostí a v příjemném prostředí. Po určité době jsem dostal zprávu, že v Argentině žije můj otec. Přemysl Pitter a jeho spolupracovníci však zjistili, že žije v poměrech, které mu neumožňují, aby se o mne řádně staral.
Když zámek Olešovice byl předán do jiné správy, byl jsem přeložen do Kamenice a když i Kamenice byla předána, byl jsem ubytován v ozdravovně Mýto u Rokycan. Zde jsem chodil dále do školy a na vlastní žádost na evangelické náboženství. Protože se můj otec už dlouho nehlásil, hledal Přemysl Pitter pro mne „spolehlivého“ otce. Z evangelických kruhů mu byl doporučen pan Jan Růžička. Tak jsem se dostal do mé dnešní rodiny.“
Jeho kontakty s Přemyslem Pittrem a Olgou Fierzovou nekončily ani po jeho odchodu do emigrace. Rodina Jana Růžičky s nimi udržovala kontakt pomocí dopisů a dokonce se šedesátých letech potkali i osobně, r. 1967 ve Vídni a r. 1968 ve Švýcarsku v Sachseln u Sarnersee, kde spolu trávili dovolenou. Při návratu z ní se Růžičkovi dozvěděli, že Československo bylo náhle obsazeno vojsky Varšavské smlouvy a rozhodli se zůstat v zahraničí. Následně odcestovali do Izraele, kde žila Růžičkova sestra Hana.